Vyloučení § 49 občanského zákoníku v obchodních vztazích

Vyloučení aplikace ust. § 49 občanského zákoníku pro obchodněprávní vztahy

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Dle ust. § 267 odst. 2 obchodního zákoníku neplatí pro vztahy upravené obchodním zákoníkem možnost odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Důvodem takového vyloučení byla nepochybně snaha posílit právní jistotu v obchodněprávních vztazích, kde je předpokládána určitá odbornost a profesionalita a kde je možnost přítomnosti tísně při uzavírání smluv spojována s rizikem podnikání, které podnikatelé při jejich činnosti musejí podstupovat. Při posuzování možnosti vyloučení aplikace ust. § 49 občanského zákoníku je však nutné vycházet z textu zákona a upozornit na skutečnost, že takové vyloučení neplatí pro vztahy podnikatelů obecně, ale právě a pouze pro vztahy obchodním zákoníkem upravené. Ust. § 49 občanského zákoníku tedy bude možné aplikovat například u smluv o převodu nemovitostí, smluv o půjčce a smluv nájemních, a to bez ohledu k tomu, že budou uzavřené mezi podnikateli.

Na první pohled by se s ohledem na ust. § 267 odst. 2 obchodního zákoníku mohlo zdát, že je pro vztahy upravené obchodním zákoníkem dána jednoznačná přednost základní zásadě soukromého práva „pacta sum servanda“ oproti ochraně rovnosti stran v závazkových vztazích a ekvitě. Zásada rovnosti stran vyplývá již z Listiny základních práv a svobod, podle které jsou lidé svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Obchodní zákoník tu sice vylučuje aplikaci ust. § 49 občanského zákoníku, nicméně určitou ochranu principu rovnosti stran upravuje v rámci zásady poctivého obchodního styku dle ust. § 265 obchodního zákoníku, které stanoví, že „výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepožívá právní ochrany.“[1] „Skutečnost, že obchodní zákoník v ustanovení § 267 odst. 2 výslovně vylučuje ustanovení o možnosti odstoupení od smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, je nutno hodnotit tak, že v obchodních vztazích je závazné smluvní ujednání, i když je pro některou stranu méně výhodné, což s sebou nese podnikatelské riziko. Avšak ani v těchto případech nesmí nápadně nevýhodné podmínky v tísni přesáhnout poctivý obchodní styk,“[2] neboť taková smlouva by nepožívala právní ochranu.

Taková ujednání, ze kterých by vzešla práva, jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nejsou neplatná (pokud by ovšem zároveň nebyla v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 39 občanského zákoníku) a ani od nich nelze odstoupit dle § 49 občanského zákoníku. Taková práva ale nebudou právně vymahatelná a soud v takovém případě uplatněné nároky v rozsahu, v jakém jsou v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, nepřizná.[3]

 

 

 

[1] Ust. § 265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku

[2] Janků, O.: Rovnost stran v obchodních vztazích, Ekonom č. 38, 1993, s. 78

[3] Štenglová, I., Plíva S., Tomsa, M., a kolektiv: Obchodní zákoník, 12. vydání 2009, 2009 , s. 848