Neplatnost právních úkonů příčících se dobrým mravům

Neplatnost právních úkonů příčících se dobrým mravům

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Dobré mravy jsou v občanském zákoníku obecně upraveny v ustanovení § 3 odst. 1, kde je stanoveno, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Názory ohledně sankce tohoto ustanovení se však různí. První názor označuje ustanovení § 3 odst. 1 za normu imperfektní a hovoří o ní jako o zásadě pro aplikaci norem občanského práva.[1] Druhý názor pak jako sankci této normy označuje právě ustanovení § 39, které stanoví neplatnost právních úkonů příčících se dobrým mravům, což bývá odůvodňováno tak, že úkony při výkonu práv a povinností jsou právními úkony a tak se na ně tato sankce musí vztahovat.[2] J. Hurdík k tomu namítá, že určité chování při výkonu práv a povinností má povahu právního úkonu pouze při splnění dalších podmínek a že sankce za jednání contra bonos mores obsahují i jiné normy.[3] Osobně v tomto sporu neshledávám větší význam, když ust. § 39 již nesporně sankci obsahuje a označuje právní úkony příčící se dobrým mravům za neplatné.

Definice pojmu „dobré mravy“ není v zákoně vymezena, neboť by to, vzhledem ke smyslu zásady souladu s dobrými mravy, bylo spíše ke škodě. J. Spáčil uvádí, že právní norma je obecné pravidlo chování, v jehož hypotéze jsou zachyceny typické skutečnosti, které jsou právně významné, a na které jsou tedy vázány následky uvedené v dispozici normy. Jako obecné pravidlo ovšem právní norma nemůže předvídat všechny skutečnosti, které mohou v životě nastat (to konečně vyplývá už z rozporu mezi statickou povahou normy a dynamikou života, resp. životních situací). Může se tedy stát, že nastane situace, kdy právní norma vede k takovému řešení, které se jeví být nespravedlivé, neboť v normě nejsou zohledněny všechny skutečnosti, které by měly být podle právního vědomí v daném případě zohledněny. Jinak řečeno, ve věci jsou dány skutečnosti, které nejsou právními skutečnostmi, ačkoliv by jimi podle právního vědomí měly být.[4] K takovýmto situacím nutně musí docházet, protože zákonné normy jednoduše nemohou předvídat veškeré okolnosti, které mohou nastat. Pokud by ale existovala zákonná definice dobrých mravů, hrozilo by, že se nebude vztahovat na všechny okolnosti daných případů, přestože by si to jejich charakter zasloužil, neboť dojde-li k určité definici, dojde tím zároveň k vymezení toho, co pod danou definici spadá a co nikoliv. Smysl korektivu spočívajícím právě v zásadě souladu s dobrými mravy je právě postihnutí případů, které pod žádnou konkrétní (zákonnou) definici nespadají a přesto mají být sankcionovány. 

Ačkoliv zákonné normy občanského práva v sobě dobré mravy odráží, některé případy postihnout možné není. K jejich řešení tak slouží zásada souladu s dobrými mravy. Pokud však zákonná norma existuje, musí být použito jí, neboť je ke korektivu pomocí dobrých mravů normou speciální a má tudíž přednost. Tak i rozpor právního úkonu se zákonným zákazem je kategorií užší a je speciální normou k obecné klauzuli upravující rozpor s dobrými mravy.[5] Co je obsahem dobrých mravů je třeba vždy zkoumat až při jejich aplikaci s ohledem na okolnosti konkrétního případu.[6]

Přesto však existuje několik pokusů o definici, co by mělo být za obsah dobrých mravů v obecné rovině považováno a domnívám se, že přes škodlivost obecného vymezení (například v judikatuře Nejvyššího soudu), zde bude jejich uvedení ku prospěchu. Již několikrát Nejvyšší soud ČR vymezil právní úkon příčící se dobrým mravům následovně: „Právní úkon se příčí dobrým mravům, pokud nerespektuje některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.“[7] J. Hurdík, krom toho, že kritizuje samotný pokus o obecné vymezení obsahu dobrých mravů, uvádí, že normy společenské, kulturní a mravní nejsou normami stejné úrovně, ale že společenské normy implikují normy kulturní a ty zase normy mravní. Také se nezdá příliš užitečné definovat dobré mravy jako mravní normy, neboť to připomíná definici v kruhu.[8]

Krajský soud v Brně uvádí, že obsahem dobrých mravů je „souhrn etických a kulturních norem společnosti, z nichž některé jsou trvalou a neměnnou součástí lidské společnosti a jiné spolu se společností podléhají vývoji […].”[9]

Ústavní soud vymezil dobré mravy jako „souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajištěno    i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti […]”[10]

            V literatuře se pojmem dobrých mravů podrobně zabývá V. Kubeš v komentáři k československému zákoníku občanském (viz historickou část výše).

J. Spáčil označuje dobré mravy za princip přirozeného práva, jehož obsah je třeba hledat v platném právu, nikoliv v morálce společnosti či ve veřejném mínění. Pokud by se totiž morálka společnosti dostala do rozporu s hodnotami respektovanými právem, bylo by nutné dát při určení dobrých mravů přednost hodnotám obsaženým v právním řádu, neboť většinová morálka může zahrnovat i postoje z hlediska ochrany lidských práv nepřijatelné (např. postoje části veřejnosti vůči některým menšinám není možné pokládat za podklad pro vymezení dobrých mravů i pokud by takové postoje byly většinové).[11] Rozhodující pro vymezení dobrých mravů jsou principy, na kterých je založen právní řád, nikoliv názor většiny. Dobré mravy v obecném pojetí § 3 odst. 1 a § 39 občanského zákoníku poukazují na zásady, na kterých je založeno občanské právo a také na zásady, na kterých spočívá celý právní řád a umožňují tak provádět korekci případů, kdy výkon práva je sice v souladu s textem právního předpisu, ale je – pro existenci okolností, které zákonodárce nepředpokládal – v příkrém rozporu s obecnými právními zásadami.“[12]

Úkolem soudu je v podstatě domýšlet, jak by zákonodárce upravil řešený případ normou, přičemž vychází ze základních práv a svobod, jakož i z ostatních zásad na kterých spočívá soukromé právo. Při aplikaci ust. § 39, (pokud jde o dobré mravy), tak bude soud rozhodovat, zda by zákonodárce, vycházející z uvedených hodnot, s konkrétními, normou nepředvídanými skutečnostmi, spojil neplatnost právního úkonu.[13]

Dle V. Kubeše by dobré mravy měl posuzovat znalec (například sociolog), jehož úkolem by bylo zjistit, které mravy jsou společností považovány za dobré (Kubeš zastává názor, že neplatnost má být vyslovena u smluv, jejichž další platnost by hrubě urážela veřejné mínění – viz historickou část kapitoly), neboť by v opačném případě chyběl důkaz existence takových dobrých mravů.[14]

Domnívám se, že v kontextu se Spáčilovým pojetím dobrých mravů (se kterým se ztotožňuji), je k posouzení, co jest dobrými mravy nejvíce kompetentní právě soudce, který má samozřejmě právo vyžádat si stanovisko znalce, uzná-li to za vhodné.

Dalším problémem, s ohledem na proměnlivý charakter dobrých mravů je, z jaké doby je třeba při posuzování jejich souladu či rozporu vycházet. V. Kubeš tvrdí, jak již bylo zmíněno, že neplatnost má být vyslovena u smlouvy, jejíž uznání by hrubě uráželo veřejné mínění a jelikož se jedná o veřejné mínění soudobé, je třeba, aby se přihlíželo i k dobrým mravům v době vydání rozsudku.[15] Nabízí se tu však také úvaha, že je nutné posuzovat dobré mravy pouze dle doby, kdy došlo k právnímu úkonu, neboť jinak by byla porušena zásada zákazu retroaktivity a zásada právní jistoty a předvídatelnosti práva.

Domnívám se, že dobré mravy je třeba posuzovat dle doby, kdy došlo k právnímu úkonu. Z doby vydání rozsudku je třeba vycházet pouze v případě, pokud by to svědčilo platnosti právního úkonu. Pokud by posouzení dle dobrých mravů doby, kdy došlo k právnímu úkonu a posouzení dle dobrých mravu doby vydání rozsudku bylo rozdílné v tom smyslu, že by nové posouzení vedlo k neplatnosti právního úkonu a „staré“ by jej ponechávalo platným, mělo by být eventuelně možné, po zohlednění zásady právní jistoty, vyslovit pouze neplatnost ex nunc.

Typy právních úkonů, u kterých obvykle dochází k vyslovení rozporu s dobrými mravy, jsou vymezeny již v komentáři k obecnému zákoníku občanském[16] a jak už bylo výše zmíněno, dodnes se tyto typy (na rozdíl od jejich obsahů) příliš nezměnily. Patří sem úkony narážející na sexuální a rodinnou morálku, úkony týkající se spáchání trestného činu, deliktu či způsobení újmy, úkony narušující právní postavení třetích osob, jakož i úkony omezující osobní svobodu rozhodování.[17]

 

 

[1] Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Masarykova univerzita, Brno 1998, s. 76

[2] Bičovský, J.: Dobré mravy – poznámky k pojmu, Právo a zákonnost č.1, 1992, s. 13

[3] Hurdík, J.: op. cit., s. 76

[4] Spáčil, J.: Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře, Právní rozhledy č. 18, 2004, s. 667

[5] Salač, J.: Rozpor s dobrými mravy a se zákonným zákazem, Právní rozhledy č. 6, 2000, s.252

[6] Fiala, J., Hurdík, J., Korecká, V., Telec, I.: Lexikon občanského práva, Sagit, sv. III, 2001, s. 72

[7] Nejvyšší soud ČR: usnesení ze dne 5.10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000 in databázový systém Lexdata

[8] Hurdík, J.: Zásady soukromého práva, Masarykova univerzita, Brno 1998, s. 74 a násl. in Spáčil, J.: Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře, Právní rozhledy č. 18, 2004, s. 665

[9] Krajský soud v Brně: rozsudek  15 Co 137/93 in databázový systém Lexdata

[10] Usnesení Ústavního soudu ČR č.14/1997 in ‚Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, Praha 1998, s. 383

[11] Spáčil, J.: Dobré mravy v českém občanském zákoníku a v judikatuře, Právní rozhledy č. 18, 2004, s. 668

[12] Spáčil, J.: op.cit., s. 668

[13] Spáčil, J.: op.cit., s. 667

[14] Kubeš, V., in Rouček, F., Sedláček, J.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému, Praha 1936, s. 134-135

[15] Kubeš, V., in Rouček, F., Sedláček, J.: op. cit., s. 134

[16] Kubeš, V., in Rouček, F., Sedláček, J.: op. cit., s. 136-138

[17] Salač, J.: Rozpor s dobrými mravy a jeho následky v civilním právu, Praha, 2000, s. 191 a násl.