Nemožnost plnění ve smyslu § 575 občanského zákoníku

Nemožnost plnění ve smyslu ustanovení § 575 občanského zákoníku

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Občanský zákoník upravuje také možnost odstoupení od smlouvy v důsledku částečné následné nemožnosti plnění. Ustanovení § 575 stanoví, že „stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne. Plnění není nemožné, zejména lze-li je uskutečnit i za ztížených podmínek, s většími náklady nebo až po sjednaném čase. Týká-li se nemožnost jen části plnění, zanikne povinnost, jen pokud jde o tuto část; věřitel má však právo ohledně zbývajícího plnění od smlouvy odstoupit. Jestliže však vyplývá z povahy smlouvy nebo z účelu plnění, jenž byl dlužníkovi znám v době uzavření smlouvy, že plnění zbytku závazku nemá pro věřitele žádný hospodářský význam, zaniká závazek v celém rozsahu, ledaže věřitel bez zbytečného odkladu poté, kdy se o nemožnosti části plnění dozvěděl, sdělí dlužníkovi, že na zbytku plnění trvá.“[1]

Již ze zákonné formulace „stane-li se“ je zřejmé, že se toto ustanovení vztahuje na případy, kdy se jedná o původně možné plnění, které se však z nějakého důvodu později, po uzavření platné smlouvy, stane (objektivně posuzováno) trvale nemožným. V takovém případě pak povinnost dlužníka plnit zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. O následnou nemožnost se tedy bude jednat v případě, kdy se plnění stalo následkem určité okolnosti nemožným, ačkoli v době uzavření smlouvy bylo objektivně splnitelné. V této souvislosti je třeba vždy posuzovat, jednak, zda bylo plnění objektivně splnitelné v době uzavření smlouvy a jednak zda je dodatečně objektivně nesplnitelné – objektivně nemožné. Objektivní nemožnost nastane dle komentáře[2] v takovém případě, kdy je plnění nemožné i pro kohokoliv jiného a nezávisí na osobě dlužníka ani na jeho vůli. Objektivní nemožností mohou být například právní překážky či přírodní změny. Komentář však v této souvislosti zmiňuje i nemožnost subjektivní, tedy nemožnost, která má původ v osobě dlužníka. Taková nemožnost však (až na určité výjimky) zánik závazku nepůsobí. Těmito výjimkami mohou být například případy, kdy se jedná o plnění čistě osobní povahy a dlužník z nějakého důvodu na jeho straně není schopen závazek splnit. Půjde tedy například o situaci, kdy se zpěvák zaváže zazpívat svému věřiteli píseň, ale ještě než dojde ke sjednanému plnění přijde z nějakého důvodu o hlas. Komentář tedy uvádí, že se musí jednat o nemožnost objektivní a ve výjimečných případech i o subjektivní nemožnost plnění. Naopak Vrchní soud v Praze judikoval, že „nemožnost plnění musí být vždy objektivní.“[3] Na první pohled by se tedy mohlo zdát, že zde parafrázovaný komentář a citované rozhodnutí je v určitém rozporu, pokud jde o otázku zániku závazku z důvodu subjektivní nemožnosti. Dle mého názoru se však jedná pouze o nepřesnost v chápání významu termínu „objektivní nemožnosti“. Pokud totiž pro dlužníka není možné závazek splnit a plnění je vázáno výhradně na jeho osobu, nemůže být závazek objektivně splněn, neboť splnit závazek osobní povahy může pouze osoba dlužníka a plnění tak bude nemožné objektivně, protože není způsob, jakým závazek splnit.

Komentář[4] také zmiňuje hospodářskou nemožnost plnění, při níž je plnění objektivně možné, ale z hospodářského hlediska natolik obtížné, že je nelze od dlužníka rozumně vyžadovat. Jestliže však je fakticky i právně závazek splnitelný, samotná hospodářská nemožnost nemá za následek zánik závazku. Kromě faktické nemožnosti plnění, která má za následek, že závazek je objektivně neuskutečnitelný, může nastat také překážka právní, kdy plnění, k němuž je dlužník zavázán, je zakázáno právním předpisem vydaným po vzniku závazku a takové plnění se stane nedovoleným. 

Pro otázku posouzení nemožnosti plnění je rozhodující doba splatnosti závazku, nicméně pokud se plnění stane trvale nemožným již před termínem splatnosti, zaniká závazek již před splatnostní. Pro následky nemožnosti plnění má zásadní význam, zda taková nemožnost nastala bez vůle dlužníka nebo zda dlužník takovou nemožnost zavinil. Pokud by totiž nemožnost nastala bez zavinění dlužníka (například vis maior) měl by věřitel právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení. V případě, že by však dlužník nemožnost zavinil, například zničením předmětné věci, byl by současně vedle povinnosti vydat bezdůvodné obohacení též odpovědný věřiteli za škodu.

Speciální situací bude, stane-li se nemožným plnění, které je předmětem soudního sporu, například, je-li žalováno na vydání věci a v průběhu řízení vyjde najevo, že dlužník věc zničil, nemůže být vindikační žaloba úspěšná, nicméně žalobce je oprávněn změnit svůj žalobní návrh na peněžité plnění z titulu náhrady škody. Nastala-li nemožnost plnění v průběhu výkonu rozhodnutí, jedná se důvod pro zastavení výkonu rozhodnutí.[5] Od plnění nemožného je třeba vždy, s ohledem na konkrétní případ, odlišovat prodlení dlužníka. K takovému odlišení slouží ust. § 575 odst. 2, které mimo jiné stanoví, že nemožným plněním není plnění, které lze uskutečnit až po sjednaném čase, z čehož vyplývá, že musí jít o nemožnost trvalou. Nejvyšší soud však judikoval, že při posuzování následné nemožnosti plnění nelze přihlížet k událostem, které nastaly až dodatečně s odstupem času po vzniku překážky plnění.[6] Z uvedeného vyplývá, že pro závěr, zda lze plnění uskutečnit až po sjednaném čase, jsou tak rozhodné pouze okolnosti, které zde existují v době vzniku překážky plnění. Na základě této právní věty Nejvyšší soud došel k závěru, „že v důsledku nabytí právní moci zamítavého správního rozhodnutí, jež bylo předpokladem plnění kupní smlouvy uzavřené mezi účastníky, stalo se toto plnění právně nemožným, protože zde v době nabytí právní moci uvedeného rozhodnutí nebyly dány takové okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že plnění lze uskutečnit až po sjednaném čase, např. vydáním nového správního rozhodnutí.“[7] Z tohoto tedy vyplývá, že jako trvale nemožné bude třeba posoudit takové plnění, u něhož nelze objektivně předpokládat, že v budoucnu bude možné splnit, bez ohledu na skutečnost, že by se takový předpoklad později ukázal chybný. Pokud bude sjednáno plnění v konkrétním čase na konkrétním místě, lze za nemožné plnění označit i takové plnění, které by bylo možné uskutečnit jindy, resp. jinde. Například pokud by výše zmíněný zpěvák měl zazpívat na padesátých narozeninách věřitele a v té době by přišel o hlas, bude jeho plnění nemožným, i pokud by se mu později hlas vrátil, přestože to vrácení hlasu smluvní strany předpokládaly. V tomto případě by však plnění bylo nejen nemožné, ale smlouva by pravděpodobně od počátku zanikla dle ust. § 518 občanského zákoníku upravujícího fixní smlouvy.    

Stejně tak, jako v případě neplatnosti právních úkonů, dává právní úprava přednost nemožnosti částečné, a to za obdobných podmínek, tedy je-li předmětem závazku dělitelné plnění a jsou-li důvody nemožnosti dány jen u jeho části. Zákon však v tomto případě opravňuje věřitele od takové smlouvy odstoupit, a to bez dalších podmínek. Odstoupení od smlouvy, jakožto právního úkonu majícího za následek zrušení smlouvy, však ke zrušení smlouvy není třeba, jestliže z povahy smlouvy nebo z účelu plnění, o němž dlužník v době uzavření smlouvy věděl, vyplývá, že plnění té části, jež je možná, nemá pro věřitele žádný hospodářský význam. Věřitel má ale možnost zabránit zániku celého závazku tím, že sdělí dlužníkovi, že trvá na zbytku plnění, tedy na té části závazku, jež je splnitelná. Toto oznámení musí učinit bez zbytečného odkladu poté, kdy se dověděl o částečné nemožnosti. Obdobná informační povinnost věřitele existuje i v případě fixních smluv dle ust. § 518 občanského zákoníku, pokud věřitel trvá na jejich opožděném splnění.

V praxi se vyskytují případy, kdy závazek účastníka z kupní smlouvy převést vlastnické právo k nemovitosti, který je ovládán dle ust. 133 odst. 2 občanského zákoníku intabulačním principem, nelze splnit, neboť příslušný katastrální úřad návrh na vklad vlastnického práva kupujícího pravomocně zamítl. K tomu Nejvyšší soud rozhodl, že „nelze-li provést vklad vlastnického práva účastníka na základě účastníky sjednané kupní smlouvy, je splnění závazku účastníka převést vlastnické právo dosud mu náležející na druhého účastníka smlouvy ve smyslu § 575 občanského zákoníku nemožné. V důsledku nemožnosti plnění závazek zaniká, a to ke dni, kdy nemožnost plnění nastala. Zánikem závazku zanikla kupní smlouva jako celek, neboť kupní smlouva spočívá na vzájemném plnění smluvních stran, přičemž zánikem povinnosti jedné z nich přestává smlouva plnit svoji funkci. Následkem zániku kupní smlouvy odpadl i právní důvod pro plnění a druhé smluvní straně vzniká nárok na vrácení toho, co sama podle smlouvy plnila, tj. nárok na vrácení jí zaplacené kupní ceny.“[8] Soudní praxe rovněž potvrdila, že skutečnost, že převodce nemovitostí pozbyl vlastnické právo k převáděným nemovitostem po uzavření kupní smlouvy, avšak před tím, než došlo ke vkladu vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí, nemá za následek dodatečnou neplatnost kupní smlouvy, nýbrž zánik práv a povinností z této smlouvy pro nemožnost plnění, kterým je v tomto případě převod vlastnického práva.[9] Obdobná situace nastane i v případě, kdy účastník smlouvy o smlouvě budoucí převede vlastnické právo k předmětu prodeje na třetí osobu. Smlouva o smlouvě budoucí je totiž účinná jen mezi jejími účastníky (§ 50a občanského zákoníku) a jestliže tedy účastník této smlouvy převede vlastnické právo k předmětné věci na třetí osobu, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění.[10] Z tohoto tedy vyplývá, že se budoucí kupující nemůže s úspěchem domáhat neplatnosti kupní smlouvy, která byla uzavřena se třetí osobou a nemůže na základě smlouvy o budoucí smlouvě požadovat uzavření kupní smlouvy ohledně předmětné věci. Zaviněním budoucího prodávajícího mu však vznikne kromě, nároku na vydání případného bezdůvodného obohacení, též nárok na náhradu škody.

Následnou nemožnost plnění obdobně upravuje rovněž obchodní zákoník v ust. § 352 a násl., jehož ustanovení §§ 353 a 354 jsou dispozitivní a lze tak odlišně smluvně upravit odpovědnost za škodu a účinky zániku závazku pro nemožnost plnění.

 

 

[1] Ust. § 575 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku

[2] Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv: op. cit. s. 1522

[3] Rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 5 Cmo 82/2004

[4] Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv: op. cit. s. 1522

[5] Švestka, J. Spáčil, M. Škárová, M. Hulmák, a kolektiv: op. cit. s. 1523

[6] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 32 Odo 795/2006

[7] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 32 Odo 795/2006

[8] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Odo 868/2001

[9] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 22 Cdo 380/99

[10] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000