Další převody majetku získaného odporovatelným úkonem

Následky dalších převodů majetku získaného odporovatelným právním úkonem a pasivní legitimace osob majících z odporovatelného úkonu prospěch

(Autorem tohoto článku je advokát Ondřej Bultas a při jeho zpracování byly použity pouze zdroje zde uvedené. Případná navrhovaná řešení se nemusejí vztahovat na všechny situace v praxi a v případě konkrétního problému lze vždy doporučit konzultaci s advokátem. Potřebujete-li poradit, kontaktujte nás...)

Ve věci odpůrčí žaloby je aktivně legitimován věřitel a pasivně legitimován subjekt, v jehož prospěch byl právní úkon učiněn nebo kterému vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch. Pasivně věcně legitimována je tak zásadně osoba, která majetek odporovatelným úkonem získala, nikoliv dlužník věřitele, který sám pasivně legitimován není. Ustanovení § 42 a odst. 3 občanského zákoníku předpokládá u odpůrčí žaloby pasivní legitimaci výlučně u osoby, která vlastním odporovatelným úkonem majetek od dlužníka získala či z něj měla prospěch. Současná právní úprava odporovatelnosti však nijak neřeší situaci, kdy osoba, která je podle tohoto ustanovení pasivně legitimována převede majetek získaný odporovatelným právním úkonem na další osobu. Neboli platná právní úprava předpokládá možnost odporovatelnosti jen u prvotního právního úkonu mezi dlužníkem a třetí osobou a nikoliv odporovatelnost jakýchkoliv dalších právních úkonů na něj navazujících. Z toho vyplývá, že pasivně legitimovány u odpůrčí žaloby nemohou být další osoby, na které byl majetek převeden od třetí osoby, která majetek odporovatelně získala od dlužníka věřitele. Je tedy otázkou, jakým způsobem lze řešit situaci, kdy dlužník věřitele převede svůj majetek na třetí osobu odporovatelným právním úkonem a následně tato třetí osoba ještě před podáním odpůrčí žaloby nebo až po jejím podání tento majetek převede na další osobu. Do jedné z kategorií těchto situací budou zřejmě zapadat případy, kdy takové právní úkony budou neplatné pro rozpor se zákonem či pro obcházení zákona. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR „nejsou právní úkony učiněné s úmyslem zkrátit věřitele v souladu se zákonem, v důsledku čehož jsou, v závislosti na konkrétních okolnostech, buď neplatné pro rozpor s účelem zákona, nebo sice platné, avšak odporovatelné. Pro posouzení, o který z těchto následků se v konkrétním případě jedná, je rozhodující, zda právní úkon uzavírali v úmyslu zkrátit věřitele oba účastníci nebo pouze dlužník; v prvním případě jde o úkon neplatný a v druhém pouze o úkon odporovatelný.“[1] Toto rozhodnutí lze, kromě určení, zda je napadaný právní úkon neplatný či odporovatelný, užít i pro posouzení platnosti dalších převodů odporovatelně získaného majetku.

Další kategorií však budou případy, kdy takové právní úkony budou platné a jedinou možností věřitele tak bude využít, byť nedostatečně zákonem upraveného, institutu odporovatelnosti. V této souvislosti bude třeba rozlišovat, zda třetí osoba, která získala odporovatelně od dlužníka majetek, tento převede na další osobu ještě dříve, než věřitel využije svoji možnost podat vůči ní odpůrčí žalobu nebo zda věřitel nejprve odpůrčí žalobu vůči třetí osobě podá k soudu a následně pak třetí osoba již v průběhu zahájeného soudního řízení odporovatelně získaný majetek převede na další osobu, přičemž rozhodný okamžik pro posouzení těchto případů by měl být den zahájení soudního řízení o odpůrčí žalobě.

Další převod majetku před podáním odpůrčí žaloby

Podle zákona je pasivně legitimována u odpůrčí žaloby jen třetí osoba, která přímo od dlužníka získala odporovatelným úkonem majetek či z něj měla prospěch. Může však nastat situace, kdy k datu podání odpůrčí žaloby již tato třetí osoba není vlastníkem majetku, neboť jej převedla na další osobu. Vyvstává proto pochybnost, jak postupovat, když věřitel míní podat odpůrčí žalobu vůči osobě, která sice odporovatelně majetek od dlužníka získala, ale ještě před podáním odpůrčí žaloby jej dále převedla a už jej nevlastní. „Podle § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Citované ustanovení poněkud neurčitě nabízí následující řešení, přičemž je třeba vyjít z jeho textu věty za středníkem. Z ní vyplývá, že pokud věřitel nemůže požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch. Takové právo má ovšem věřitel jen tehdy, pokud s úspěchem odporoval právnímu úkonu, kterým dlužník majetek převedl. Z toho lze dovodit, že věřitel musí nejprve svojí žalobou dosáhnout vyslovení odporovatelnosti právního úkonu dlužníka. Odporovatelnost právního úkonu může soud vyslovit jen výrokem svého rozsudku a jen v řízení vůči třetí osobě, která odporovatelným úkonem majetek od dlužníka získala, byť jej už před podáním odpůrčí žaloby k soudu nevlastnila z důvodu jeho dalšího převodu. Teprve pak se může věřitel obrátit svojí další žalobou na další osobu, která měla z odporovatelného úkonu prospěch. Touto osobou podle zákona již nemusí být nutně jen třetí osoba, která s dlužníkem učinila odporovatelný úkon, nýbrž i další osoby, které z tohoto úkonu měly prospěch (§ 42a odst. 4 občanského zákoníku). Mohou to být tedy i další osoby, na které třetí osoba odporovatelně získaný majetek dále převedla, pokud z tohoto převodu měly prospěch. Není proto vyloučeno, aby těchto osob bylo i několik (několik převodců, resp. nabyvatelů majetku v řadě), jestliže všechny z odporovatelného právního úkonu získaly nějaký prospěch (byť v různé výši).“[2]

Dle mého názoru by však rovněž bylo možné, podat žalobu přímo na osobu, která měla z tohoto dalšího převodu prospěch s tím, že by soud nejprve rozhodl o odporovatelnosti v rámci posuzování prejudiciální otázky. Taková žaloba by pak pravděpodobně směřovala jednak proti tomu, v jehož prospěch byl odporovatelný právní úkon učiněn a jednak proti tomu na koho byl uskutečněn další převod, pokud měl z něho prospěch. V takovém případě by se v rámci jedné žaloby rozhodovalo několika výroky, přičemž jeden výrok by směřoval proti prvnímu žalovanému ohledně neúčinnosti odporovaného právního úkonu a další výrok by směřoval proti druhému žalovanému, kterému by byla uložena povinnost poskytnout finanční náhradu. Nicméně pokud jde o výklad současné právní úpravy, je třeba přiznat, že postup pomocí dvou různých žalob (kdy druhá žaloba by zněla o poskytnutí náhrady dle § 42a odst. 4 věty za středníkem jak je naznačeno výše), by byl zákonné úpravě bližší.

Takovou náhradu nelze zaměňovat například s nárokem na náhradu škody apod. a jedná se zde o zvláštní nárok založený věřiteli citovaným ustanovením pro případ nemožnosti věřitele dosáhnout uspokojení přímo z odporovatelně převedeného majetku. Promlčecí lhůta k podání žaloby o náhradu by se nejspíš odvíjela od právní moci rozsudku, kterým byla vyslovena odporovatelnost právního úkonu a činila by 3 roky dle obecného ustanovení § 101 občanského zákoníku.[3]

Další otázkou, kterou se současná právní úprava nezabývá, je způsob stanovení výše takové náhrady. Zákon výši náhrady nijak neurčuje, neupravuje způsob jejího výpočtu a ani nestanoví, že by se výše náhrady měla automaticky rovnat výši prospěchu, který z odporovatelně převedeného majetku získala další osoba. Pokud některá další osoba získá z odporovatelného úkonu prospěch, tak to v zásadě zakládá jen její pasivní legitimaci ve sporu o zaplacení náhrady. Již zde nastává problém, neboť takových osob, které v konečném důsledku měly objektivně jakýkoliv prospěch z dále převáděného odporovatelně získaného majetku, může být více, a to právě podle počtu a povahy jednotlivých dalších převodů (například majetek bude několikrát převeden, ale vždy za nižší cenu, než je jeho cena tržní, tj. každý nabyvatel majetku bude mít vždy prospěch do výše rozdílu mezi jím zaplacenou kupní cenou a tržní hodnotou majetku, resp. kupní cenou, za kterou majetek dále prodá). Bylo by možné vycházet z toho, že by výše náhrady měla být limitována horní hranicí výše tržní hodnoty majetku, který odporovatelně z majetku dlužníka ušel. Výše náhrady by ale mohla být i nižší, pokud by tržní hodnota odporovatelně převedeného majetku byla vyšší než hodnota pohledávky věřitele včetně veškerého jejího příslušenství a nákladů spojených s jejím vymáháním. Lze také uvažovat, že by výše náhrady měla respektovat možnost věřitele dosáhnout z ní uspokojení své pohledávky obdobně, jako by tomu bylo přímo z prodeje odporovatelně ušlého majetku, který byl dále převeden, čemuž nasvědčuje i samotné slovo „náhrada“ v citovaném ustanovení.

Dle judikatury Nejvyššího soudu „o zkracující právní úkon ve smyslu ustanovení § 42a občanského zákoníku nejde, obdržel-li dlužník za převedené věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty od nabyvatele skutečně (reálně) jejich obvyklou cenu nebo mu za ně byla jinak poskytnuta přiměřená (rovnocenná) náhrada.“[4] Jelikož by se tedy o odporovatelný právní úkon nejednalo, pokud by dlužník převedl majetek za tržní cenu, je možné vyvozovat, že náhrada by měla tvořit rozdíl tržní ceny majetku a ceny, za kterou byl majetek skutečně převeden. I. Pařízek ve svém odborném článku popisuje a navrhuje řešení situace, kdy třetí osoba koupí nemovitost odporovatelným právním úkonem od dlužníka věřitele za výrazně nižší než tržní cenu a tuto nemovitost ještě před podáním odpůrčí žaloby daruje další osobě. Pak by výše náhrady měla činit tržní hodnotu nemovitosti získané obdarovaným. Věřitel by se tedy mohl domáhat zaplacení náhrady vůči další osobě (obdarovanému), nikoliv však vůči třetí osobě (dárci), která z odporovatelného právního úkonu žádný prospěch nezískala, neboť nemovitost jednak koupila (byť za nižší cenu) a jednak následně darovala bez protiplnění. Vůči dárci by se věřitel musel jen domoci vyslovení odporovatelnosti kupní smlouvy uzavřené s dlužníkem věřitele. Pokud by nedošlo k následnému darování nemovitosti, nýbrž k opětovnému prodeji, tak by se věřitel mohl domáhat náhrady nejen vůči třetí osobě (prodávajícímu), ale i další osobě (kupujícímu). Vůči třetí osobě (prodávajícímu) by věřitel mohl požadovat zaplacení částky představující kladný rozdíl mezi nižší kupní cenou zaplacenou dlužníkovi za koupi nemovitosti (ve vyšší tržní hodnotě, než je kupní cena) a vyšší kupní cenou obdrženou od kupujícího za prodej nemovitosti. Vůči další osobě (kupujícímu) by věřitel mohl požadovat zaplacení částky představující kladný rozdíl mezi vyšší tržní cenou nemovitosti k datu její koupě a zaplacenou nižší kupní cenou. Kdyby zde ale následný kupující zaplatil za koupi nemovitosti kupní cenu v tržní výši, nebylo by možno u něj dovozovat prospěch z majetku získaného původně odporovatelným právním úkonem. Prospěch by pak získala jen třetí osoba (prodávající), která majetek odporovatelně získala a poté jej dále prodala.[5]

Dalším nedostatkem současné právní úpravy odporovatelnosti je absence úpravy nároků dalších osob vůči dlužníkovi věřitele. Dle ust. § 454 občanského zákoníku se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Toto ustanovení se tedy bude pravděpodobně aplikovat i v situaci, kdy z odporovatelně získaného majetku byla jinou osobou uspokojena pohledávka věřitele, kterou měl po právu plnit dlužník. Pokud se tedy věřitel uspokojí z odporovatelně převedeného majetku či z jiné náhrady, tak třetí osobě, které tento majetek patřil (a byl v exekuci prodán), či osobě, která plnila náhradu, vznikne vůči dlužníkovi právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť za dlužníka ze svého majetku plnila věřiteli to, co mu měl plnit dlužník sám. Rozhodnutí o odporovatelnosti v rámci řízení o odpůrčí žalobě či rozhodnutí o poskytnutí náhrady však nebude mít vliv na vlastnictví majetku, který byl získán odporovatelným úkonem a který byl opakovaně převeden, neboť odporovatelnost se dotýká jen neúčinnosti právního úkonu ve vztahu k věřiteli, nikoliv ale platnosti tohoto úkonu, což logicky platí i pro případy dalšího převodu.[6]

Následky dalšího převodu majetku po podání odpůrčí žaloby

Jiný případ bude, když třetí osoba převede odporovatelně získaný majetek na další osobu až poté, co bylo zahájeno soudní řízení o odpůrčí žalobě. Dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, který ohledně svého závěru odkazuje na odbornou právní literaturu,[7] totiž platí, že „převede-li žalovaný majetek získaný odporovatelným úkonem na další osobu poté, co proti němu byla podána odpůrčí žaloba, tedy zjevně v úmyslu zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby, jde o právní úkon neplatný.“[8] Z tohoto judikátu I. Pařízek dovozuje, že pro neplatnost dalšího převodu odporovatelně získaného majetku v průběhu řízení o odpůrčí žalobě bez dalšího postačuje samotné zahájení řízení o odpůrčí žalobě a není dále vyžadováno tvrzení či prokázání úmyslu žalovaného tímto opětovným převodem žalobce (věřitele) poškodit, což bude mít i za následek, že se závěr o neplatnosti uplatní i v případě, kdy bude nakonec rozhodnuto, že se o odporovatelný právní úkon nejednalo, tj. dojde k zamítnutí odpůrčí žaloby.[9] K tomuto závěru autor citovaného článku pravděpodobně dochází na základě úvahy, že se jedná o neplatnost právního úkonu, který obchází zákon ve smyslu ust. § 39 občanského zákoníku a dovozuje dále, že je možné, aby převody uskutečněné před podáním odpůrčí žaloby byly po podání odpůrčí žaloby, posouzeny jako neplatné z důvodu snahy o zmaření účelu v budoucnu podané případné odpůrčí žaloby. Dle mého názoru však není zcela jednoznačné, zda bude opravdu takový právní úkon neplatný, zejména v případě kdy dojde k zamítnutí odpůrčí žaloby. Tuto otázku neplatnosti je totiž třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní případ a „automatický“ závěr o neplatnosti právního úkonu by výrazně zasáhl do právní jistoty osob jednajících po právu. S tím souvisí i to, že převod majetku získaného odporovatelným úkonem na další osobu poté, co byla podána odpůrčí žaloba, nemusí nutně sledovat úmysl zmařit dosažení účelu odpůrčí žaloby. Proto je dle mého názoru třeba zkoumat i to, zda třetí osoba v době dalšího převodu majetku získaného odporovatelným právním úkonem o existenci takové žaloby věděla.

 

 

[1] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 20 Cdo 2886/2006, ze dne 25. 4. 2007

[2] Pařízek, I.: Další převod majetku získaného odporovatelným právním úkonem, Právní rozhledy č. 20, 2008, s. 744

[3] Pařízek, I.: op. cit., s. 744

 

[4] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 21 Cdo 4333/2007, ze dne 12. 6. 2008

[5] Pařízek, I.: op. cit., s. 744

[6] Pařízek, I.: op. cit., s. 744

[7] Drápal, L.: Zápis ze školení na téma „Odporovatelnost a konkursy - 1. část“, Justiční praxe č. 5, 2002, s. 244

[8] Rozsudek NS ČR, sp. zn. 29 Odo 732/2006, ze dne 27.5.2008

[9] Pařízek, I.: op. cit., s. 744